Říjen 2014

13.10.2014

13. října 2014 v 16:40 | Andy |  Ze života
add a caption

Krásný den,
podzim podzim podzim. Mám ho vcelku ráda. Dneska jsem šla od vlaku přes park a baví mě koukat na ty barvy kolem. Minulej týden jsem díky stresu zhubla 3 kila! :D zmizel mi můj špíček na břichu. R.I.P. Přijela jsem domů ze školy a nešel nám internet. Takže jsem se dala opět na hodinovej telefonát na dispečink a ve chvíli, kdy mi ten chlápek začal říkat, jak mám přepojit kabely a tak.. típla jsem mu to, zresetovala roter a už to jde! Potlesk pro Andy :D
Víkend byl jak jinak než boží. Přijela jsem ze školy, vlezla do sprchy, namalovala se, navoněla, sedla na kolo a jela k miláčkovi. Týden jsme se neviděli, byl nemocnej. Takže to víte, největší natěšenost. Přijela jsem k němu a on na mě bafnul, že se mnou jde do divadla. Tak jsem zavolala mamce, že u nás přespíme a obratem na to jsme jeli k nám. Takže první repríza. Dopadlo to skvěle. Byli tam moji spolužáci z gymplu, heh, pecka. Přišli jsme domů někdy v půl dvanáctý a spát jsme šli asi v půl druhý :D. Klasika. Sobotu jsme byli u nás, ve městě a v parku. Pak jsme jeli k němu, přespala jsem tam a v neděli jsme se váleli. Přišla jsem domů už ve dvě odpoledne, udělala jsem si úkoly, dopsala sešity a šla k babičce, popřát jí k svátku. A pak jsem si dala hodinovou vanu :3. Božííí.
Normálně! Včera večer ležím v posteli, po tmě, v pravé ruce mám mobil.. a slyším jak kolem mě bzučí komár. A já ho levou rukou po tmě zabila! :D ha, hotová ninja!
Mám teď hrozně dobrou náladu, ve škole se mi jakžtakž daří a když už ne, tak to neřeším. Je to přeci jenom škola. Užívám si odpoledne a za chvíli razím ven na rybník za miláčkem. Jako za starých časů. Jééjku, co já se tam najezdila. Jak já ho miluju, kocoura. Je to ten nejlepší kluk na světě!
Díky bohu je teď ve škole na chvíli klídek. Když nepočítám učení se na ústní zkoušení. Takže mám v plánu si užít ty poslední pěkný dny (a že u nás je docela pěkně).
No, vcelku ani nemám, co psát. Takže se jdu převlíknout a jdu teda ven.

Andy

Fix 0.2

9. října 2014 v 6:44 | Andy |  Art
Krásné ráno všem,
nevím, jak se to stalo, ale stíhám vlak takovým způsobem, že stihnu napsat ještě článek. Jak už jsem psala, mám těchto kreseb hodně a jednu mám rozpracovanou. Bohužel nemám čas na to jí dodělat, což je vcelku na nic. Jsem v hrozným stresu a nějako se z toho nemůžu dostat. Někdo nějaký typy, jak na chvíli zapomenout na život? Přítel marodí, takže se teď nevidíme. Hrozně mi chybí.. Naštěstí je už všechno v pořádku. Ale hrozně moc ho chci vidět. Teď už ke kresbě: další pop art :). Baví mě to, moc a moc a jsem s výsledkem nanejvýš spokojená. Odpoledne asi článek nebude, mám na zítřek moc moc učení (50 stránek -.-).

PS: nechápu, proč jsem se na ten blog vykašlala. Tenhle článek píšu přesně 5 minut.

DAY 4: Co bys chtěla stihnout předtím než zemřeš?

8. října 2014 v 11:13 | Andy |  30 days challenge

DAY 4: CO BYS CHTĚLA STIHNOUT PŘEDTÍM NEŽ ZEMŘEŠ?

Ahoj, mám tu další článek z 30 days challenge. Nevěděla jsem přesně, jak tuto otázku zpracovat a tak jsem se rozhodla napsat to v bodech. Jsem zvědavá jestli se třeba s někým z vás shodnu :).

- vystudovat vysokou školu
- mít vysněnou práci
- vdát se
- mít dům
- založit rodinu
- navštívit Paříž a spát v hotelu s výhledem na Eiffelovku
- koupit si nějakou luxusní drahou kabelku
- jít na operu a balet
- cestovat
- mít práci v zahraničí
- jet na fashion week
- TomorrowLand!!
- prožít celý léto na festivalech
- jet do NY a žít jako normální 'ňůjorčanka' - chodit do central parku, nakupovat na 5th Avenue :3
- osobně se setkat s Miley Cyrus
- mít úspěšný a známý blog
- mít pitbulla
- umět alespoň 5 jazyků
- mít tetování
- LA - Hollywood :)

Je toho samozřejmě hrozně moc, ale na všechno jsem si teď vzpomněla. Nejspíš založím rubriku 'Before I die' a budu sem dávat takový ty luxusní fotky. Ještě se ozvu, papa
Andy

Love, love, love

7. října 2014 v 6:36 | Andy |  What I think
Love
Každá slečna sní o pohádkové lásce, o dokonalém klukovi, který jí miluje. A co já? (ano, mám přítele a je úžasnej, ale něco mě přimělo zamyslet se nad tím, co vlastně chci a co mám)
Jsem jako každá jiná. Sním o princi na bílém koni, který si pro mě přeze všechno vždycky přijde. Chci vedle sebe kluka, na kterýho se můžu spolehnout, který mě podpoří v dobrým i ve zlým. Který dokáže pochopit mě samotnou (aspoň trošičku). Někoho, kdo dokáže zvládat moje nálady společně se mnou. Někdo, kdo mi dá pocit toho, že ve světě nejsem sama. Nezáleží na tom jak vypadá, jak se oblíká ani tak docela, co poslouchá. Důležitý pro mě je (a mělo by pro všechny), že mě dokáže vyslechnout a povídat si se mnou. Ví, kdy mě má obejmout, kdy mi říct, že mě miluje a kdy mi dát pusu.
Jasný, je důležítý, abyste si s dotyčným měli o čem povídat.. na druhou stranu vztah může fungovat i na tom, že jsi s někým, miluješ ho, nemáš si s ním tolik, co říct, ale přesto je vám spolu dobře. Není to ideální (a mluvím z dřívější zkušenosti), ale taky to může fungovat. Můj přítel je skvělej, to ano. Ale proč píšu tenhle článek.. no, kvůli sobě, proč taky. Vždycky, když jsme spolu, tak je to božský. Je to skvělej pocit, když spolu ležím v posteli v objetí a užíváme si přítomnosti toho druhého. Ale když jsme bez sebe mám takovej zvláštní pocit. A bejvá mi hrozně.
Jak je známo, city se mění.. a ta zamilovanost po určité době mizí. Já do tohohle kluka byla zblázněná více než dva roky. Třásli se mi z něho kolena, bušilo mi srdce, nemohla jsem spát, pořád jsem na něj myslela, přiblble se usmívala a měla motýlky v břiše. Jsme spolu už 7 měsíců.. a tohle všechno najednou zmizelo. Všechny tyhle pocity. Ta nervozita před schůzkou. Neznám snad nikoho, kdo by o vztahu nikdy nezapochyboval.. ne že já bych měla pochyby to zase ne. Ale ten pocit tý zamilovanosti je pryč. Teď žádná nervozita, žádný bušení srdce, žádní motýlci. A přesto je to pořád láska.. nebo ne? Já v poslední době nevím. Vím, že ho miluju, ale bojím se bojím.. že to třeba nevydrží a z našich plánů bude prd. Říká se, že člověku najednou spadnou růžové brýle a vidí chyby toho druhého. Ano, vidím věci, které mě na něm štvou. Ale nechci je měnit, protože to musí chtít jedině on sám.
Sedím tu tak na posteli a přemýšlím. Dokážu si představit, že spolu budeme bydlet. Často spolu mluvíme o dětech, svatbě, budoucnosti. Ano i to si s ním dokážu představit. Z tohohle článku se začíná stávat pomalu, ale jistě jeden velkej blábol... Myšlenky se mi hranou na jazyk a z jazyku do rukou, z rukou do klávesnice a do počítače. Je to můj první dlouhej vztah a všechno je to nový a poprvý. Jsem s ním šťastná tak jako s nikým nikdy předtím. Miluju ho.. jo, miluju. A proto se bojím, že se třeba něco podělá.. a já ho ztratím a... musím si zvyknout na to, že ten cit se přehoupnul v trochu jinej.. ze zamilovanosti na milování. Být zamilovaný a milovat je sakra rozdíl a až teď jsem si uvědomila jakej.
Vlastně mi to teď všechno došlo.. jo, miluju ho. Je ten pravej. Stojí při mě, nelže mi, je mi věrnej, rozesměje mě, stará se o mě, udělal by pro mě první poslední stejně tak jako já pro něho. Chtěla bych jako každá jiná miliony růží a jezdit na výlety a tak.. ale to je jenom filmový svět. Protože pravá láska nepotřebuje miliony růží, drahé dárky apod. Potřebuje jen pár věcí - upřímnost, důvěru a pochopení.
Děkuju mu za to, že se mnou i přesto přeze všechno stále je a vydrží ty moje nálady.

MILUJU TĚ!

Edit: včera jsem udělala hroznou chybu.. doufám, že pouto mezi náma se kvůli tomu nepřetrhne...

design 0.4

6. října 2014 v 18:13 | Andy |  Art

Krásný večer všem,
jak vidíte, snažím se to tu rozjet. Takže jsem místo učení se chemie celé odpoledne dělala a nastavovala design. Po dlouhé době něco jednoduchého a klasického se záhlavím. Doufám, že se líbí. Mám pár nápadů na články, tak snad budu mít ještě v týdnu čas a napíšu. Jinak, jsem s designem moc moc spokojená, myslím, že tu nějakou dobu vydrží.

Váš názor?
Andy

Kdo je Andy?

6. října 2014 v 17:44 | Andy
Ahoj,
mé jméno je Andy, přesněji Andrea. Jsem neuvěřitelně šťastná a zamilovaná 17letá holka. Jsem ve třetím ročníku na gymplu a marně se pokouším přijít na to, co se živote. Dřív než jsem uměla pořádně chodit, žačala jsem vnímat a milovat hudbu a ihned po tom tančit. I do dnešních dnů je tanec pro mě jednou z nejdůležitějších věcí v životě. V roce 2012 jsem začala hrát divadlo. Nejdřív jsem pouze tančila v jedné divadelní hře. Nyní hraji ve dvou divadelních hrách.
Jsem mírně praštěná a můj život by bez smíchu, mého muže a mých přátel nebyl. I přesto mívám melancholické chvilky a deprese ( to víte, kozoroh). Bývám vztahovačná, urážlivá, protivná a sobecká. Nedokážu pořádně ovládat svoje emoce a díky tomu bývám hádavá. Na druhou stranu jsem ambiciózní, ctižádostivá a vytravalá (aspoň, co se povinností týká). vždy se snažím pomoct každýmu, kdo o to požádá. Ráda se seznamuji s novými lidmy. Můj život se občas točí tak, jak bych nechtěla. Proto utíkám pryč z tohoto světa. Jsem tak trochu snílel.
Nemám ráda diskotéky, nepiju alkohol a nenávidím drogy. Mým nejlepším kamarádem byl/je/bude Harry Potter. A taky Kačenka. A Peťulka. Můj volný čas trávím s mým milovaným, s kamarády nebo se jenom tak toulám městem. Zbožňuju vůni lesa a deště. Mým nejoblíbenějším ročním obdobím je jaro. Miluju recepty Jamieho Olivera a Top gear. A taky ty chlupatý, mňoukající, roztomilý kuličky. Hlavně mojí kočičku - Elišku. Hudba? Hip hop, rap, trap, underground (YZO for life! 420), reggae, dancehall, drummy, dupstep. A Miley Cyrus.
Největší sen? Chtěla bych procestovat svět a nikdy nebýt normální. Chci mít dvě děti, dům se zahradou, americkýho pitbula a kočku. Chci najít v životě štěstí a žít život přesně tak jak chci. Proč bloguju? Chci mít místo, kam můžu vypsat všechny svoje nálady, pocity a zážitky.
Více o mě se dozvíte v rubrikách 'Tags' a '30 days challenge'
Děkuju všem za to, že jste zavítali na můj blog! Budu ráda, když se z vás stanou pravidelní čtenáři.

5.10.2014

5. října 2014 v 21:29 | Andy |  Ze života
Kde začít.. omluvou? Ne to ne.. jsem ten typ, co u ničeho dlouho nevydrží.. Ale pak se k tomu zase vrátí. Neb vám chci říct, že stále žiju. Co začal srpen tak jsem se dostala do jednoho velkýho kola. Pořád jsem přespávala u přítele nebo on u nás. Tudíž moc času na psaní vážně nebylo. Krom toho jsem pořád nevěděla o čem psát. Vždycky jsem chtěla mít úspěšný blog s desetitisícovou návštěvností, co bude každej milovat, navštěvovat a komentovat. Ale jelikož jsem hrozná, tak ho nikdy mít nebudu. Celý to léto tak strašně uteklo. A co teprve září. Srpen se nesl v podobném duchu jako červenec. Skejt, kámoši, chill, venku. Za děštiva doma v posteli s milovaným. Už je to nádherných 7 měsíců, co jsme spolu! 28. srpna jsme jeli do kina 'oslavit' půlrok. A taky se rozloučit s létem. Boží! (Strážci galaxie - doporučuju!). Už jsme si prošli v našem vztahu pár bouřkama a přeháňkama.. ale většinou to bylo z mojí strany. Protože co jsem zpátky na gymplu je to děs a bída. STRES STRES STRES. Další důvod, proč jsem si a blog ani nevzpomněla. Celý dny jsem probrečela, nezvládala jsem se dostat zpátky do těch starých kolejí. A pořád balancuju na kladině a jen tak tak držím rovnováhu, abych nespadla zase dolů.. do těch depresí. A vlastně jo, omluvit se chci. Všem těm, kteří tento blog navštěvovali a čekali článek. Aspoň i ten blbej deníček. Došlo mi před pár dny, že pro vás stojí za to psát :). Proč? No víte, kamarádka začala točit vlogy na YT.. a mě tak napadlo proč. A pak jsem přemýšlela nad blogem.. a došlo mi, že je to vlastně lepší, člově má tu anonymitu. Přeci jen, když tady napíšu o někom, že je to píča. Nikdo nebude vědět, kdo to napsal.
Achjoo, prošvihla jsem dokonce i 1. narozeniny blogu :(. Teď jsem smutná a naštvaná. V celku mě štve, že jsem ty starý články z roku '13 smazala.. docela bych si je ráda přečetla.. nojo, ale nebudeme brečet nad vlastní hloupostí. Nenene.
Koukám tak na ty předsevzetí na letošní rok.. ani ty knížky pořádně nečtu už! Na to už fakt čas nemám. A to příští školní rok maturuji.. a nemám ještě ani seznam četby.. fuj, už zase ten hnusnej pocit, že to prostě nedám.. NENENENE nesmím na to myslet.. mám to zakázaný. Žádný hroucení, žádný slzy, žádný trápení.
Přeci jen tu nějakou omluvu mám - pro favourites. Jestli se tu ještě někdo ukážete a přečte si tohle něco a budete chtít být stále mým friend blogem tak napište do komentářů. Já se pokusím sem něco napsat aspoň takhle v neděli večer.
Jéé, gratulujte mi :P! Měli jsme minulý pátek 1. premiéru nové divadelní hry a já si poprvý fakt zahrála. Vlastní repliky, scény.. však víte ne. Nádhernej pocit stát na jevišti a poslouchat, jak vám diváci tleskají.
Nuže, možná mě políbila múza a já budu zase vážně psát. Tak jako dřív. Ikdyž to asi ne. Ty 2 měsíce mi hodně změnily myšlení a pohled na některé věci. Tak zatím báj, jdu se šprtat

Papa,
Vaše stále živá Andy